Původně jsem letos nechtěl na žádný festival (trošku v mysli mě nahlodával Obscene Extreme s vynikajícím lineupem) a jenom se plně věnovat dovolené s rodinou. Ale nějaká shoda okultních náhod a pocit hudebního suchoprázdna moje internetové brouzdání navedly na stránky festivalu Severní vítr. Do očí mě praštila přeplněná soupiska mladými nadějnými kapelami od nichž mám alba ve své sbírce.
Festival pouze jednodenní a v nedalekých Litoměřicích. Hned jsem se vrátil ve vzpomínkách o jedenáct let zpět na famózní litoměřické Dynamo, které jsem hned dvakrát navštívil. Krátce jsem se zmínil přítelkyni o tomto festiválku, ukázal webovky a o měsíc později, v den mého svátku rozbaluji červenou obálku po jejímž rozbalení na mě civěl lupen na Severní vítr…
Den před odjezdem na festival jsem odskočil omrknout koncert Kryštofa a tím se okradl o nemálo hodin spánku. Ale co, koncert byl dobrý a čtyři hodiny spánku musí stačit, zbytek dospím ve vlaku. Tak se stalo. Cesta proběhla bez obtíží, rezerva hodiny a půl před začátkem festu stačila na obhlídku centra Litoměřic.
Areál výstaviště Zahrady Čech jsem našel bez obtíží a krátce před desátou se přiblížil ke vchodu. Hned tam mě hoši od bezpečnostní agentury (poznat byli jen podle otravných těkavých pohledů) nasměrovali k holčině u kasy. Dostal jsem pentli na ruku a nic… Dotazem jestli je k mání program začala přehlídka organizačního chaosu a diletanství provázející celý festival. Nenapsal bych ani „ň“, kdyby se jednalo o první rozjezdový ročník, ale sakra festival pořádaný již po devátý… to je zarážející.
Další problém jsem tušil dopředu u šacování báglu ochrankou. Hned jsem přiznal poloprázdnou dvoulitrovou flašku Mattonky. Musel jsem jí nechat v přistavené popelnici, prý „do areálu je zákaz cokoliv nosit“. Zákaz jsem hned pochopil při skouknutí cen tekutin u stánku. Pivo 30,-Kč, hnusná ředěná kola za ty samý prachy, mattonka 0,5l v plastu 25,-Kč. Přitom krásném teplém počasí si pan Kratochvíl namastil kapsičku 😕
Úvod tedy nic moc pozitivního. Jako první zahájila festival punková kapela PSOH na hlavním pódiu. Po dvou „písních“ jsem musel utýct do stanu. PSOH jsou někde ve stejným poli jako Rybičky 48, jen nejsou takový šampóni a takovej rádoby drsnej punk mě vůbec nejde pod fousy.
Ve stanu v tu dobu už byli rozjetí domácí mladí black’n’rollový RedNight. Zde jsem přečkal až do konce, ale ještě to nebylo to pravé co se mi líbí. Chlapci pěkně hráli jen to stylizování zpěváka k blacku bylo trochu na škodu. Třeba se to časem vyvrbí trochu jinam.
To This Night Draws The End z Plzně je konečně pořádná šupa. Metalcore výborný kvalitky. Kluci se snaží, takhle to má vypadat. Na Bandzone profilu mají k poslechu čerstvé excelentní EP „Victims“. Je to moc škoda, ale opouštím hlavní scénu na souběžně řádící ve stanu Keep Of Rotting.
Keep Of Rotting je starobou zapáchající death metal hnaný bicím automatem. Jelikož mám death metalový šíp uvízlý skrze srdce a chlapi dobře ovládají své nástroje jsem nesmírně spokojený.
Sin The Eighth další smečka valící metalcore na hlavní stejdži. Poslechem skladeb na webu mě nezaujali, ale živě byli vynikající. Hlavně zpěvák byl řvoun první třídy. Jen jsem měl strach, aby neseskočil z pódia a nezačal inzultovat lidi pěstmi. Nějak těžce nesl, že lidi byli prozatím vlažní a nechtěli pařit.
Ještě než jsem zběhnul do stanu pár metrů ode mě zastavila dodávka po střechu plná Prague Ska Conspiracy. Ono osm lidí, je osm lidí. Zpěvačka Mariana je fakt kus ženský.
Časový rozpis se nedodržuje a i tak je to na h***o. Opouštím set Sin The Eighth a zbíhám vedle na Bonesaw Of The Brains. Bonesaw Of The Brains je prozatím nejdivočejší cháskou. Ve stanu nechutně stoupá teplota a na malém pódiu čtveřice týpků rozpoutává death/grindové peklo. První kapela, která donutila lidi k různě směšným pohybům.
Žánrově jiní Prague Ska Conspiracy začínají hrát a vedle ve stanu hřmí další kapela. Prague mám moc rád a zůstávám na delší čas. Nedávno vydali nové album, které je opět zdarma ke stažení na stránkách kapely. Jiná skáčková kapela mě tak nebere jako oni a proto velice nerad na chvíli odskakuji do stanu okouknout punkovou Houbu.
Jó takhle má nějak vypadat punk. Houba je důkaz, že i punkáči mohou umět řádně používat své nástroje ku prospěchu věci. Chvilí poslouchám, poklepávám nohou do rytmu, sleduji lidi jak se dobře baví a zase se vracím zpět na Prague Ska.
Sakra zase dvacetiminutová pauza ticha. Pauzu rázně ukončují na hlavní scéně slovenští Madcult. Pěknej hardcore nářez trošku trpící absencí druhý kytary. Poprvé se objevují náznaky melodického zpěvu střídající nevýrazný řev. Madcult se mi líbí, ale stejně zbíhám do stanu sčíhnout Censorshit, s tím, že se hned vrátím.
Censorshit starý mazáci mě očarují tak, že se nemohu hnout a setrvávám do konce. V pozadí u samplovací mašiny mají druhého řvouna, který tak jejich hardcoru dává příjemné oživení. V jedné písni slyším i rap. Skvělé.
Ha, v tento moment vidím poprvé na Severním větru známé xichty. Dredatého kytaráka s vysokým bicmenem z Bahrainnu a oblíbeného metalového fotografa Anubisetha.
Na hlavním pódiu opět burácí hardcore. Tentokrát liberecká parta Demaja. Výborně zahraný, hutný, silový řev, jen zpěvák opět nebyl spokojen s chladnými reakcemi publika. Odbíhám do stanu sčíhnout punkáče SPS.
Punkový SPS jsou nejlepší punkovkou festivalu. Hrajou tak jak se na punk sluší. Jednoduše, rychle, s humorem, zapamatovatelný refrén křičený celou kapelou a pořádně nahlas. Poslechnu dva tři songy a vracím se zpět na Demaju. Ale co to? Kde jsou Demaja??? Ti balí fidlátka. Kurva co se děje? To bylo hodně krátký.
Po Demaje na venkovním pódiu přichází ke slovu formace pořadatele festivalu zpěváka z Animal Torment. Domácí kapela se snaží a jde jim to moc skvěle. Po instrumentální stránce nemohu nic brutálnímu deathcoru vytknout jen zpěv mi připadal nevýrazný a plochý.
A rychle do stanu na Shogun Tokugawa. Před několika měsíci mě zaujali na Bandzone v promo akci a na fesťáku byli naprosto neuvěřitelní. Rozhodně nejlepší česká kapela na Severním větru. Technicky vytříbený metalcore s mírným použití elektroniky mě dostává na lopatky. Naplněný bouřící stan si v závěru žádá přídavek, který vzhledem k naplněnému programu festivalu zůstává nevyslyšen. Těším se na další živý střet s Shogun Tokugawa. Snad přijde brzy.
Na hlavní scéně začalo řádně přituhovat. Čekala nás tlupa zahraničních smeček. Tou první smečkou byli němečtí Time Has Come. Čtyřka z Hamburku do nás tlačila parádně nasraný death/grind. Rád bych zůstal do konce setu, ale ze stanu se začínali ozývat děčínští brutalizátoři Fleshless s nimiž jsem živě neměl čest se seznámit.
Česká špička death/grindu Fleshless mě nezklamala. Vystoupení Fleshless jsem hltal plnými doušky a k němcům jsem se již nevrátil. Skvěle zahrané, řev připomínající smrtící chropot bestie. Nádhera. Ovlivněn pozitivním zážitkem z Fleshless jsem později u stánku koupil triko s logem kapely pro svou dceru. Byla z něj unešená…
Další tlupou na venkovní scéně opět němci s názvem Silent Decay. A stylová záplava coreových kapel pokračuje. Už se v nich pomalu začínám ztrácet. Nasraný řev podpořený dokonalou instrumentací to je osvědčená šablona německých kapel. Ale jo dobrý, teď už není slabé kapely. Zpěvák jako první na festivalu vyprovokovává v publiku „wall of death“. Prozatím je účast slabá.
Nevím co se stalo, ale časy se začínají srovnávat a platí pravidlo: dohraje kapela na hlavní stejdži a ve stanu začne hrát česká smečka. Sláva.
Pár již slyšených věcí od žateckých metalcoristů Beatiful Cafillery mě o jejich kvalitách přesvědčilo a na Severním větru to jen potvrdili.
War From A Harlots Mouth další německá core něco grupa. Perfektní bylo pouštění samplů mezi skladbami zřejmě z jejich alb. Nejpůsobivější byla střelba z kulometu při poslední skladbě, do které rytmicky bouchal bicmen a ostatní se v sekaném rytmu přidávali.
Ve stanu jsem byl zklamaný z punkáčů E!E. Vyřvávačky, které pomalu zlidověli, mě vůbec nebavili. Ani můj jinak oblíbený „Humusák“ mě nerozehřál. Možná to je absencí prý nemocného zpěváka Bořka. Nebo jsem už měl punkáčů první srpnovou sobotu plné brejle, protože jinak se ve stanu čile pogovalo. Chyba tedy v mé hlavě, byl jsem málo ee…
Tohle jsem fakt nečekal. Poslední deska severských Hatesphere „To The Nines“ mě vůbec nevoněla v uších, ale na Severním větru ji považuju za nejlepší kapelu celýho festu. Z dánské pětice sálala pozitivní energie, ten tam byla německá nenávistná póza. Hatesphere umí a hudbu si s nadhledem užívají. Budu muset „To The Nines“ pořádně naposlouchat a dát jí ještě šanci…
Českolipský Scream Of The Lambs jsem před nedávnem viděl v Madhousu na Óčku. Nebyli špatní, ale hardcore v jejich podání je obyčejný přímočarý nátěr. To samé platí i o účasti na Severním větru.
Němečtí Fear My Thoughts přinášejí do jejich pojetí metalcoru odlišné postupy. Více melodií, povolení pedálu s rychlostí, více promakané aranže. Zkrátka jsou jiní než většina německých tlup okupující Severní vítr. Tleskám za inovaci.
Už se u mne pomalu začíná projevovat únava. Proto jen krátce navštěvuji set punkových Apple Juice. Nezní špatně a nemám k nim nějaké zvláštní výhrady, jen utíkám k načerpání sil na poslední tři velké kapely.
Holanďany Textures na tuzemských festivalech potkávám podezřele často. Pomalu je budu považovat za domácí kapelu 🙂 Vidím je již počtvrté a líbí se mi čím dál více. Progresivní banda jak má být.
Zeměžluč má výborný název a ošklivé oficiální stránky. Nikdy jsem je do této doby neslyšel a na Severním větru zjišťuji že jsem o nic nepřišel. Punk tak jak ho hrají mě vůbec netáhne.
Punkový The Fialky jsou krapet veselejší.
Chvíli setrvávám, ale radši jdu vyhlížet Caliban. Caliban no jo no. Dobrý. Hezký divadýlko s ohněm, brutální „walls of death“, jen… Jen starší desky se mi líbily více. Byly agresivnější, kousavější. Uvidíme co předvedou dál.
Zničenej jsem z posledních sil udělal fotky Uraggan Andrew a dekoval se ukořistit lavičku před stanem. Na ní jsem za rytmu raggae dřímal, dokud mě zima neprobudila. Trochu mě na Uraggan Andrew vadilo zpěvákovo žabí kvákání, alespoň to mi evokovalo jeho styl zpěvu. Ale ke spaní muzika jako stvořená.
Zima mě probudila v době ladění Pohádkového rivajvlu, poslední kapelou festivalu. Překvapil mě saxofonista, který nebyl schopný při zkoušce bezchybně dohrát jakkýkoliv motiv do konce. Chlapy a žena u kláves rozjela zpunkovanou přehlídku pohádkových písniček, které mi opět zavřeli oči. Jakoby z veliké dálky jsem slyšel loučení Pohádkového rivajvlu. To byl teda konec fesťáku J
Ve tři hodiny ráno mě budí pracovník najaté bezpečnostní agentury „Festival skončil, musíte opustit areál“. Původně jsem chtěl podřimovat ještě o hodinu déle (vlak domů jel v 5 ráno), ale nedalo se nic dělat…
Tak a je konec reportu/dojmů z devátého ročníku Severní vítr. Negativní věci jsem shrnul již v úvodu doplním jen nesmyslnost popisku festivalu „Adrenalinový hudebně-sportovní festival“, který se objevil na oficiálních stránkách festivalu a na řadě internetových hudebních serverů spolu s nabušeným doprovodným programem. Krom maníka s ohněm a třemi stojany (PS 2, PS 3 a PSP) ve stanu jsem nic jiného nespatřil. K výběru kapel jsem neměl a nemám výhrady, ale k organizaci ano.
Na fóru oficiálních stránek chytráci nám remcalům předhazují, prý předražený, Brutal Assault. Dvanáct stovek je hodně peněz, ale za tyto prachy dostanu tři dny napěchované kvalitními kapelami, obrovský prostor pro stanování, každým rokem se lepšící organizaci, včasné oznámení programových změn na webových stránkách a nádherný areál Josefovské pevnosti…
Vinou už dosluhujícího digitálu nejsou mé fotky ze Severního větru zrovna z nejkvalitnějších. Pokoušel jsem se kvalitu fotek alespoň trochu pozvednout ve photoeditoru, ale ani Adobe není všemocné 😕 uvádím zde tedy linky na galerie fotek nezměrně kvalitnějších: