Tuhle ultra brutální gamesku plnou černohumorných srandiček jsem dostal přibližně v době, kdy oficiálně uzřela světlo světa. Tedy před pěti lety v roce 2003. Dostal jsem jí od bývalého kolegy z vděčnosti za spravení kompjútru. Jeho synovec mi s chutí devianta ukazoval močení hlavní postavy na hrob svého otce a pár plácanců lopatou po ukrutně zlých hlavičkách v okolí potulujících se zlosynů.
Zkoušel jsem jí tehdy asi dvakrát rozehrát, ale vůbec mě nechytla. Až teď po tolika letech jsem se Postal 2. kouknul na chlípné zoubky a po zhruba týdnu příležitostného hraní jsem hru dohrál.
K mé neskutečně velké smůle se má antipatie k Postalu nezměnila ani za těch pár let. I když přiznám, že některé ftípky programátorů Running With Scissors jsou hodně vypečené. Pár jich je k vidění v okolí tohoto shluku písmenek poházených na screenech ze hry. Postal nemá žádný konkrétní příběh, ale k čemu je v brutální střílečce zapotřebí, že? 😀
Postal Dude (tak se hrdina jmenuje) bydlí na konci města v přívěsu se zlou semetrikou. Od pondělí do pátku dostane záplavu úkolů (vyzvednout šek, jít ke zpovědi, vrátit knihu, pomočit otcův hrob, zabít vlastního strýce,…) a jeho cílem je samozřejmě je do puntíku splnit. Na hráči je pak, jak se s tím vypořádá. Určitě jde vše řešit řečí kulek, ale není to vždy vzhledem k velké přesile (policistů, demonstrantům proti násilí ve hrách, farmářům, atd.) vhodné řešení.
Rozloha města je poměrně obrovská a jednotlivé úkoly jsou rozházeny po celý mapě v ukrutných vzdálenostech. K nim se musí po svých a to je kámen úrazu Postalu neboť je město rozděleno na několik lokací spojených loadovacími tunely, ve kterých se čeká otravně dlouho.
Postal končí hromadným naháněním Duda obyvateli celého města, z nebes padajícimi kočkami (že by inspirace filmem Magnolie?) a skoncováním s nevěrnou ženou…