V sobotu večer místo sledování stupidních pořadů v televizi jsem dohrál před pár dny rozehraný F.E.A.R. Tahle survival hororová 3D střílečka vyšla už před třemi roky z pařátů skvělé firmy Monolith Productions mající ve svém portfoliu takové pecky jako Blood, No One Lives Forever, Aliens versus Predator 2., etc. Už podle vtipné přesmyčky v názvu (v překladu strach nebo i název úderné jednotky americké armády v boji s paranormálními jevy) je jasné o co gou…
Ano o strach tady jde v první řadě a to mu je vše podřízeno. Ať jsou to liduprázdné dlouhé chodby továrních komplexů, poničené město, opuštěné kanceláře se stopami po něčem zlém nebo lekací scény v tom nejméně očekávaném místě. K pokakací atmosféře též přispívají snové halucinace hlavního hrdiny mladého rekruta jednotky F.E.A.R. V halucinacích vidí přízraky, nechutné smrtící scény nebo malou holčičku s níž se hlavní hrdina v závěrečné fázi hry střetne. Vyjde najevo že holčička je dcera vědce, který pro špatné hochy vyráběl proti své vůli armádu klonů Replica.
Celý příběh se hráč dovídá z opuštěných počítačů, telefonních záznamníků a trochu napoví i zmíněné halucinace. Vzhledem k tomu že konec hry Monolith nechal otevřen a již vyšli během tří let dva datadisky: Extraction Point a Perseus Mandate zůstal příběh pro mě né zcela pochopen. V tuto chvíli již mám rozehraný první datadisk a těším se na pootevření dalších souvislostí v příběhu.
K samotnému hraní F.E.A.R. lze napsat, že se hraje opravdu skvěle. Přestřelky s nepřátelskými klony patří po Half-Life k tomu nejlepšímu co jsem kdy hrál. Protivníci mají vychytanou AI projevující se krytím za překážkami, několikrát mě obešli do týla, pěkně naštvaně komentují nekalosti, které jsem jim prováděl. Na vyšší obtížnost jsou souboje pěkně tuhé a jediné co hráč může využít je časově omezený a sám se dobíjecí bullet time. K samozřejmosti patří i v dnešní době ucházející detailní grafika, nádherně nazvučené zbraně včetně na zem dopadajících nábojnic. No prostě parádní strašidelný herní skvost.