Rattle Bucket v Ponorce


Jednou takhle jsem kouknul na novinky ve fuckbooku a koukám zmínka litvínovskýho klubu Ponorka o chystaných koncertech. Mezi nimi pak tenhle gig s brňáky Rattle Bucket. Fíha. Hned druhý den jsem o akci řekl ženě, kterou jsem jimi pěkně nakazil. Slovo dalo slovo a v sobotu 12. února jsme udali děti babičce a dědovi a sami jsme něco po dvacátý hodině vyjeli do Ponorky.

Hned u vstupu do Ponorky jsem spatřil bubeníka Toma s kérkou na týlu. O kousek dál pak u stolku s merchem postával basák Marcio. Super, Rattle Bucket dorazili s časovým předstihem a v pořádku 😀 takže žádný nervový záchvaty jako na Vysmátým létě

Trochu mě překvapilo osazení klubu. Převažovala mladší část populace hlavně náctilaté holčiny oděný v merchu Rattle Bucket či velmi vzdušných tričkách. Síla pak byli vystajlovaný emohošani, u kterých si člověk nebyl jist pohlavím a sexuální orientací.

První začala hrát mostecká emopunkocrossoverová Faces Are Fiction hrající v klasické sestavě basa, bicí, dvě kajtry a zpěv. Mladíci se u nástrojů snažili seč mohli, ale zpočátku než si uši uvykly na nepříjemný sluch drásající zvuk postrádající basy se jejich set nedal poslouchat. Ono ani Faces Are Fiction nehrají převratně originální materiál, ale směsici již dávno objeveného a ve světě hraného. Přibližně kolem páté písničky mě začala nahlodávat nuda a nebavilo mě se již déle zdržovat v blízkosti pódia.

Přesunul jsem se s manželkou k výčepu, jemuž dominuje stylový periskop (jsme v ponorce, podpůrný sloupy jsou zase osazeny různými budíky) zabořený kamsi do stropu a objednávám půlitr Zlatopramenu, který je stejně kvalitní jako hrající kapela. Žízeň zažene, ale chuťový buňky dostávají zavyučenou 😆 brrrr

Jakmile polykám poslední lok Faces Are Fiction se loučí a balí nástroje. Pomalu vyhlížím kluky z Rattle Bucket, vzpomněl sem si, že bych od nich vysondoval podrobnosti z poslední novinky na bandzonu. V ní píšou o velkém překvapení, který si chystají pro fanoušky. Jeden tip jsem měl a potřeboval ho ověřit. Jako na potvoru však nebyla ke spatření ani noha z Rattle Bucket.

Za chvíli už začal Tom přinášet na pódium škopky a pomalinku startovala zvukovka. Při ní už se dalo vypočuť, že posun v úrovni kvality nazvučení se nebude konat ač si RB přivezli svého zvukaře. Během zvukovky Radim s Tomem vystřihli krátkou ukázku coveru Metallicy „Master of Puppets“, kterého jsem se pak během koncertu žel nedočkal 🙁

Po delší asi dvacetiminutové přestávce, kdy se zvukaři snažili marně vykouzlit lepší zvuk, odstartovali Rattle Bucket svůj set. Bohužel jsem kvůli zkurvenýmu zvuku trestuhodně nepoznal v pořadí druhý oblíbený song  „Return“, ke kterýmu prý kluci chystají již delší dobu klip. Dále následovala jediná česky zpívaná „Chybami se člověk učí“ z autorské dílny Osvobozeného divadla pánů Voskovce a Wericha. Za tímhle zajímavým počinem stojí Zeller z Cocotte Minute, který tuhle kompilačku vymyslel a zrealizoval někdy před dvěmi lety.

Mezi skladby z alba „Last Generation“ přihazovali skvěle hrající Rattle Bucket i zajímavé covery. První byla pecka „Chop Suey!“ od System Of A Down, kterou jsem již obdivoval před lety v Kulisárně, kdy se kluci objevili na křtu placky X-Left to Die. Druhý cover byl úchylná klipovka z youtrubky „My First Kiss“, kterou jsem slyšel poprvé. V podání RB docela fajn. Třetí cover američanů Korn „Good God“ z fenomenálního nervního alba „Life is Peachy“.

Do setlistu Rattle Bucket přihodili žertovnou pohybovou vsuvku převzatou od mých miláčků the.switch, kterou praktikujou při živým podání megahitu „Akvárko“. Pro nabrání dechu došlo k Tomově krátkému sólu na bicí.

Samozřejmě po skončení setu došlo i na vyřvání si přídavku. Toho se ujmula i moje manželka, která je zřejmě vycvičená ze skandování při hokejových zápasech chomutovského A týmu 😆 Posledním songem kolem 23 hodiny se Rattle Bucket s příslibem budoucího návratu do Ponorky rozloučili a definitivně ukončili litvínovský gig.

Chvíli jsem marně čekal na moment, kdy zůstane Radim osamocen. Ale pak má volba sondování přišla na nic netušícího paraguayského basáka Marcia. Ten jen tak postával opět u stolku s merchem. Z počátku se vykrucoval a nechtěl nic říci, ale pak jsem jen tak nadhodil svůj tip a on přitakal. Slíbil jsem, že se nebudu zmiňovat, ale je rozhodně nač se těšit… bude to fakt síla.

Na závěr malé shrnutí: výkon muzikantů z Rattle Bucket jako vždy excelentní. Cédo „Last Generation“ doma točíme týdně nezdravě často – vynikající muzika. Rozladěn jsem byl z již několikrát zmíněnýho špatnýho zvuku. Miluju, když jsem zvukem bicích a hlavně kopáku zabouchán do podlahy. V ponorce to však nefungovalo. Vesměs výrazný činely a málo vypíchnutá Radimova kytara mi kazili zážitek. Zvukaři by zasloužili naplácat na holou…

Více fotek na Rajčeti.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..