Čeští rockoví mohykáni Olympic zavítali tuto sobotu na pódium chomutovského letního kina. Právě tento den se tu konal každoroční hudební festival Kamenčák 2008. Jednou hodinou před polednem začal festival soutěžemi pro děti s rodiči. O dvě hodiny později současně na dvou pódiích začaly koncerty skoro domácího folkaře Jindry Kejaka a X-factorem zformovaní a zviditelnění komedianti s originalitou nabití ALL-X.
V průběhu celé soboty pak na obou pódiích byly k vidění méně či více známe obličeje hudebního průmyslu. Mezi ty známější jména patřili bezesporu Jablkoň, David Kraus a Natural.
Vzhledem k mé časové zaneprázdněnosti a povinnostem k mým členům rodiny jsem se vypravil pouze na hlavní hvězdu Kamenčáku 2008 – Olympic. Bral jsem návštěvu koncertu Olympicu jakýmsi zahřívacím kolem před třídenním hudebním orgastickým maratonem čekající mě tento čtvrtek v podobě Brutal Assaultu.
Dalším důvodem, proč jsem si nenechal Olympic ujít, je moje úcta ke kořenům mého hudebního růstu. Ano už v mém mládí jsem sjížděl máminy singly Olympicu (Co tě napadá / Dobré ráno z roku 1972 tehdy u mikrofonu s Jiřím Kornem a Osmý den / Vlak, co nikde nestaví z roku 1980) více než často a zdrávo. V mých osmi letech jsem si za první našetřené koruny koupil mou první LP desku „Ulice“ samozřejmě od Olympicu… to jen tak na okraj, sakra paní Nostalgie mě uchopila za klávesnici.
Příprava nástrojů a následná zvukovka se protáhla na nějakých zhruba dvacet minut přes plánovaný start, ale Olympici se časové manko snažili dohonit rychlým sledem písní s minimálními pauzami. K mému velkému překvapení začal Olympic pěkně rockově nabroušenou titulní skladbou z posledního alba „Sopka“ během níž se dolaďoval ne zcela nejčistší zvuk. Celý jejich set měl vynikající rockový odpich i staré vyvětralé hity (Želva, Okno mé lásky, Dej mi víc své lásky, Dynamit) zněly neuvěřitelně svěže a celý letňák tyhle nesmrtelné fláky zpíval sborově spolu s Petrem Jandou.
Na něm bylo vidno, s jakým profesorským klidem ovládá svůj strunný nástroj a maloval jedno nádherné sólo za druhým se slastnou lehkostí. Velmi dobře a nejlépe z celého Olympicu na mě zapůsobil pár metrů ode mě vzdálený Milan Broum. Celou přes hodinu trvající show rozhazoval mezi davy úsměv za úsměvem a při tom krásně doplňoval zpěvem Petra Jandu.
Já čtveřici rockových mohykánů děkuji za odehrání dvou skladeb (Přílet, Nechoď dál) z mého osobního pohledu nadčasového alba „Prázdniny na zemi“. Olympic ještě v závěru jakoby jen tak diváky vynuceně dvakrát přidával písně, ale po písni „Slzy tvý mámy“ byl definitivní konec. Já ještě vydržel půl hodinku stát pod pódiem, poněvadž k nedaleko stojící dvojčlenné skupince chlapíků seskočil a živě si s nimi povídal klávesák Olympicu. Tak jsem neslušně poslouchal rozhovor svého idolu z mládí…
Dovětek: Dost mě pobavil jeden pubertální výrostek pod pódiem, který si natáčel na mobil píseň „Bon soir mademoiselle Paris“ a dost neuctivě na Olympic posunkoval, řval, pískal, aby zpomalili. Vše mu ale kazil se škodolibým úsměvem Milan Broum, jenž v refrénech baskytarovou disharmonií přehlušil emotivní přednes Petra Jandy. Mladík si bude muset nahrát k balení holek či sebeukájení lepší kousek 😆