Několik měsíců se mi na harddisku povalovala nainstalovaná gameska v podobě posledního třetího dílu Virtua Tennis. Má jej na svědomí firma SEGA, která kdysi sváděla boj o ovládnutí světového trhu konzolí s firmou NINTENDO. Jak již víme, když dva se perou třetí vzadu SONY jim vypálilo se vým Playstationem rybník.
Tento víkend jsem už konečně dohrál kariéru s mojí virtuální figurkou a přivedl jí po těžkých bojích na světových kurtech k prvnímu místu tenisového žebříčku. Dosáhnout prvního místa lze vyhráváním turnajů (né všechny jsou hned od začátku přístupné) a velmi důležitým levelováním hráče. K tomu účelu slouží tréninková škola, tréninkové zápasy nebo velice netradiční a zábavné bonusové hry.
Co se týká vlastních turnajů tak ty jsou složeny z větší části singlů proložených pár čtyřhrami a jako bonus, pár po šafránu roztroušených smíšených čtyřher. Po každém vyhraném zápase si v obchodě lze vybrat pár postupně odemykaných triček, šortek, potítek, botek, brýlí a hlavně raket mající své specifické atributy.
Samotné zápasy se nezakládají na skutečných fyzikálních základech, ale jsou mnohem uvolněnější což zamezuje zbytečné frustraci a preferuje to co je hlavní, a to slušnou zábavu. Každý protivník je dobrý třeba v servisu, druhý má tvrdý bekhend, třetí je sprinter a na každého platí jiná taktika.
Po grafické stránce je hra moc pěkná, hudba je rockově příjemná, jen zvuk běhu hráčů je dost otřesný a trhal mi uši. Ať běhají na antuce, trávě či jiném povrchu, tak zvuk je jako u košíkové, kdy boty pískají po palubovce. Ale co stejně mi to dobrý pocit z této hry nezkazilo.