Poklidnou cestu do podzemních útrob Hu hu baru mi narušila skupinka kluků shánějící vývrtku k vydolování špuntu z flašky vína. Jelikož jsem tělem i duší skaut, nosím u sebe univerzální kapesní nůž i s vývrtkou. Nevím jakým záhadným způsobem, ale z mé nenápadné imidž usoudili, že poslouchám metal a pár chvil jsme pokecali o hudebních akcích v Chomutově.
O pár minut později už jsem seděl v huháči a čekal až dorazí Eric Driven z Děčína. Od Slávy u vchodu jsem se dozvěděl, že se chvíli zdrželi v zácpě u Bíliny. Během dvaceti minut však dorazili.
Alespoň byla chvilka pohledem se pokochat po lidech v maskách. Tento koncert byl pojat jako maškarní večírek a bylo možné spatřit některé opravdu vymazlené převleky. Nejúžasnější byl kluk oháklej ve zdravotním úboru sestřičky, na nohách černé punčochy s podvazky a velkou svítivě oranžovou parukou. Tou samou barvou měl nalakované nehty. Hodně bizardní postavička, kterou během hraní ocenili i The NY-Hill Stillness.
Netrvalo dlouho a Eric Driven byli připraveni ke zteči. Sakra takhle naživo výbornou muziku v podání české klubové kapely jsem už dlouho neslyšel (vzpomínám si naposledy Shogun Tokugawa). Rychlé vypjaté pasáže střídají pomalejší podpořené výborně zakompovanými klávesy s nádherným řevem. Joj takovýhle vokál jdoucí až na krev miluju. Post hardcore jak vyšitej mi občas nahodil příjemnou husí kůži… Mimochodem klávesy byly obsluhovány klávesačkou Evou (tento večer její premiéra) takže žádný sračkový samply pouštěný z noťasu. Výborný set a Eric Driven budu dále sledovat, moc se mi líbili.
Francouzi The NY-Hill Stillness se po klubu pohybovali ještě než jsem přišel. Za pomocí sympaťandy v kočičím kostýmku si připravili na kus papíru uvítání v našem rodném jazyku. Čtyřka žabožroutů rozjela set po kratičkém akustickém intru a sypala do nás úporný metalcore toho nejhrubšího zrna. Žádné melodické vokály, žádné vyhrávky, žádná sóla, ale pouze konstantní příval živočišné energie.
V prvních písních řval pouze basák, ale pak se připojil i kytarista. Místama se vykašlali řvát do mikrofonu a řvali hezky zblízka přihlížejícímu davu do xichtu. Přes velice stísněný prostor byla celá kapela neustále v pohybu. Všiml jsem si, že stále stejný zvukař jako při posledních akcí v Hu hu baru si poučen z minula zakrýval mix před letícím pivem. Žádný nepřiletělo…
Kolem desáté hodiny excelentní vystoupení francouzů vrcholilo. Pár šílenců vyzvedlo basáka nad hlavu a ten pokračoval u stropu nerušeně v brnkání dál. Hudba v deset dozněla a The NY-Hill Stillness seděli na kraji pódia a popadali dech. Škoda, že se nemohlo jet dál. Pár písní bych si s chutí ještě dal líbit.
Výborný koncert a nebýt opruzujícího nacamranýho lebkouna u východu z klubu, který se nepříjemně vyjadřoval o mé osobě, mohl jsem mít pouze pozitivní pocity z pátečního večera…