Před následujícím vydáním sérií článků o dojmech z odehrané mega hry Half-life 2. bych rád napsal pár řádků o kuriózním sehnání Orange Boxu.
Před pěti lety, kdy Half-life 2. vyšel jsem neměl řádně nabušenej hardware svýho elektronickýho miláčka, který by utáhl tehdy skvostný Source engine. Nechtěl jsem si nevšední hráčský zážitek kazit trhanou slideshow a „pár“ let počkal. Už loňský rok jsem začal pošilhávat po skvělém Orange Boxu obsahující Half-life 2. + obě episody navíc s Lost Coast, Portal a multiplayerovým Team Fortress 2.
Bohužel ježíšek nevyslyšel moje žalostný prosby o báječný dárek, tak jsem z peněz zbylých po prodeji starých kusů hardwaru na Aukru, začal shánět vysněný Orange Box. Podařilo se mi ho sehnat za velice slušných 200,-Kč na oblíbeném Aukru. Delší dobu jsem sledoval jednoho usera, který steamovou verzi prodával kolem pětikila. Po novém roce, ale začal Orange Box dražit od jedné koruny a výsledná suma na konci aukce sotva přelezla tři stovky.
Do jedné aukce jsem se tedy pustil i já, ale pak jsem se nedostal k přihazování a aukci projel. Překvapením pro mě bylo, že zmíněný user se mi asi po 30 minutách po skončení aukce sám ozval mailem, zda nechci hru koupit za mojí nejvyšší nabídnutou cenu. Neváhal jsem ani minutu (v e-shopech stojí 750,-kč nebo na Steamu 30 euro), porušil pravidla Aukra a nabídku přijal. Ihned jsem převedl dvě kilča na jeho účet. Ještě jsem poslal mailem screen provedené transakce userovi a ten obratem poslal steamkey na aktivování Orange Boxu.
Steam už jsem měl zabydlený v počítadle nějaký ten měsíc dopředu a stažení Orange Boxu na superrychlém UPC (sráči, prý „bez omezení“) připojení bylo dílem desítek minut. Teď mám hráčskou nirvánu za sebou a krom desítek stažených módů mi zbývá těšit se na třetí epizodu a snad i připravovaný Half-life 3.