Den třetí – sobota 16. srpna
Druhá noc ve stanu byla jednou z těch nejhorších, které jsem na fesťákách zažil. Celou noc pršelo a chlad se vkrádal do mého spacáku trefně pojmenovaného alpská mumie. Ráno jsem přeskákal blátěné nástrahy a těšil se na snídani s horkým kafíčkem. Po snídani jsme naháněli po celé Jaroměři pláštěnku pod níž bych přečkal gradující hudební orgie. U vietnamských byznysmenů jsem nakoupil nové botky na nedělní zpáteční cestu. Mé zabahněné a smrduté botky by určitě přivodili kolemjdoucím a spolucestujícím v nejlepším případě mdloby ?
S hodinu a půl velkým mankem jsem přišel o slovenské grindcoristy Attack Of Rage, výtečné technické smrtonoše Wayd jejichž debut „Ghostwalk“ z loňského roku je výborným matrošem pro lahůdkářské uši a pražské grindcoristy Uprise. Uprise se zúčastnili celé česko-slovenské šňůry mých britských miláčků Napalm Death a nutno napsati – zaslouženě. Škoda mého nestihnutí Uprise…
Pod pódium jsem se dostal až s příchodem brazilských death metalistů Imperious Malevolence. Brazilci sršeli energií jen ten detík v jejich podání byl takovej obyčejnej stokrát jinde slyšenej. Chtělo by to srazit mozky dohromady a více oživit originálními prvky.
Další dnešní grindcore šílenství ovlivněné japonskými manga komiksy, které už po několikáté na Brutal Assaultu zahráli pražští Jig-Ai. Na předloňském BA se mi Jig-Ai vůbec nelíbili, ale letos se mi konečně zaryli pod nehty. Celému tomuhle humornému (soudě dle názvů skladeb) grindcore cirkusu přihlížel z pódia Vlakin (frontman Ingrowing) a třepal hlavou do rytmu. V závěru půlhodinového setu vyzvali Jig-Ai Vlakina z Ingrowing jako praotce českého grindcoru, aby se k jejich běsnění přidal. Crustová sypanice v podobě coveru od snad si dobře pamatuji Agnostic Front? Výborné, hravé, rychlé.
Letos již podruhé jsem viděl krumlovské pardy Locomotive. Poprvé to bylo v Kainu, kde sem si je na malinkém prostůrku skvěle vychutnal a teď veliké pódium s běsnícím kotlem slušelo valivému hardcore metalu o poznání víc. Přehráli songy zhruba ze všech svých cd záseků a navíc jako bonus pro jedny podnapilé fanoušky, kteří si vyřvali skoro deset let starý vulgární song „Vítej v prdeli“. V říjnu by měli Lokomotivy vydat nové cd „Malleus Carnalis“ – už se moooc těším.
Konečně po dvou super českých šlehách přišla i zahraniční v podobě švýcarských Kruger. Kruger jsem předtím neznal a škatulka HC/thrash metal pověšená na Shindyho stránkách se mi při pohledu na zpěváka zdála krajně podězřelá a taky, že hodně zavádějící a nepřesná. Při lazení nástrojů jen tak postával a pokřikoval něco na zřízence vysávající smradlavé toi-toiky přeplněné metalovými výtrusy. Za chvíli hrábli Kruger do strun a zpěvák začal své pohybové prožitkové kreace. Chvíli nepostál na jednom místě, proháněl se po pódiu, křečovitě se válel po zemi, lezl na světelnou konstrukci nebo bafnul retro mikrofon a běžel mezi lidi co kabel dovolil. Vrcholným zpěvákovým číslem bylo vylezení na projíždějící toi-toi vůz plný čerstvě vysátých fekálií. Tím nepobavil jenom diváky, ale i samotné členy kapely. Naštěstí jeho pohybové kreace neměli na jeho parádní silový řev i čistý psychotický přednes pražádný negativní vliv a ruku v ruce se stylovou nervní muzikou patřili Kruger k jedněm z nejzajímavějších vystoupení festivalu. Následovalo kratičké pozdravení s fanoušky a už se přebíhalo k vedlejšímu pódiu.
Nosferatu stejdž obsadili mladí ruští progresivní black metalisti Illidiance. Pouhým pohledem na jejich stylové černofuturisticko kožené stejnokroje vypadali tuze zajímavě. Hudebně to také nebylo špatné. Nekonala se žádná kopie severských rychlíků, ale promyšlená pestrobarevná slovanská technika protkaná klávesami. U mikrofonu se střídali kytarista s basákem. Kytarista ovládal black metalový ječák a basák jako protipól téměř operní murmur. Pátráním na googlu jsem zjistil, že na svém kontě mají jedno EP a CD z roku 2005, v 2006 vydali pouze promo. Officiální stránky jim nefungují, zřejmě nezaplatili hosting a tak zbývá čekat jestli někdy vydají nový matroš, rád bych si ho poslechl.
Druhý metalový nášleh za sebou z velké rusy nás čekal na vedlejším Obscure stejdži. Ruská Arkona řádila v národních krojích necelou třičtvrtě hodinu, ve které představila svojí verzi Arch Enemy. Hudebně byla Arkona hodně zajímavá, tvrdá, plná melodických vyhrávek a sól, doplněná o typicky ruské nástroje, ale se zpěvem už to nebylo úplně košér. Zpěvačka Máša byla nejsilnější v ruských halekačkách, ale v hlubokém murmuru mi připomínala nedomrdlou kopii Angely z Arch Enemy. Možná to bylo pouze tím jejím hopsáním s liščím kožichem kolem krku a tím pádem velkou spotřebou kyslíku, zkrátka byla zadejchaná. Ale i přes ten divotvorný zpěv se mi Arkona líbila a donutila mě sehnat si poslední desku „Ot serdca k nebu“.
Po ruské smršti na druhé scéně rozbalili italové Hour Of Penance svoji verzi death metalu. Nekompromisní bez melodických příkras a klávesových pozlátek nářez od podlahy jako prase. Příval půlhodinové agrese postavil do latě i zamračené počasí a zastavil tak příděl vody z nebes.
Ador Dorath je jednou z mála kapel, o které nevím, co si mám myslet. Albové záseky Ador Dorath se mi více méně líbí, ale živému podání nějak už delší dobu nemohu přijít na chuť. No ale toto poslední se mi líbilo nejvíce ze všech, co jsem měl tu čest vidět. Když teď v klidu domova přemýšlím, co asi nejvíc se mi nelíbí je monotónní murmur zpěváka Ivoše Doseděla. Řekl bych, že tím sráží kapelu do dávných dob, kdy byl na výsluní popularity doom metal takovéhoto ražení.
Na tlačenici u druhého pódia jsem vyzrál opuštěním ještě hrajících Ador Dorath a zabráním výhodné pozice pro focení a kvalitního poslechu polské smečky Hate. Hate hrají hodně dobře zmáknutý brutální death metal, který už mám dost naposlouchaný z poslední úchvatné fošny „Morphosis“, ke které jsem se dostal prostřednictvím recenze ve Sparku teprve nedávno. Po pár snímcích a inkasovaných kopancích od rozdováděných polských fandů a přilétlého bláta na objektiv mého digiťáku jsem se radši stáhl o kousek dál, kde jsem Hate doposlechl v klídku až dokonce. Fakt mě tihle borci z polské enklávy hned po Vader berou nejvíce, aniž by použili nějakých extra satanských rituálů.
Norští Code hrají black metal, jenž ve mně nezanechal pozitivní vibrace. Jen z povinnosti jsem vyslechl pár skladeb a mačkal spoušť pro zvěčnění do mé sbírky koncertních fotografií. Potom jsem se vzdálil pro načerpání pohoných hmot na večerní finále.
Po black metalovém běsu konečně pořádná muzika s velkým M. Francouzská Zubrowska byla dalším příjemným zpestřením letošního deštivého fesťáku. Šestice intelektuálního vzezření devastovala lidičky brutálním deathcorem techničtějšího rázu a jak bývá u francouzů zvykem i hodně svojští.
Kanadskou death metalovou rubanici Kataklysm jsem pozoroval z uctivé vzdálenosti pro mou neschopnost prorvat se hradbou vlasatých těl. Jak už to bývá v takovýchto tlačenkách, moc jsem si Kataklysm neužil. Borec stojící přede mnou točil svojí mastnou, dlouhou kšticí a já nestačil uhýbat. Navíc mou pozornost nabourávali kolem mě poskakující kouzelné tmavovlasé sexy bulharky. Pánský doprovod bulharek zase v alkoholovém opojení mával zběsile vlajkou v národních barvách. No nic, zbývá jen v teple domova spustit novinkový skvělý kotouč „Prevail“ a nerušeně vychutnávat. Není všem dnům konec…
Extravagantní, úchylné, deviantní, francouzské divadelně metalové seskupení Sebkha Chott bylo snad tím nejdivnějším, co jsem kdy na hudebním pódiu spatřil. Hudba se nesla v silně disharmonickém duchu, ale za to vizuelně se bylo na co koukat. Každý z osmi hudebníků byl navlečen do hodně svérázných kostýmů, radost pohledět. Asi nej kostým ženský měl bubeník doplněný o dvě gumová chlapská maxi přirození na hlavě. Vizuelně – zážitek, hudebně – slabota.
Odbyla půl osmá večerní a šlo pomalu do ukrutného finále. Veterány thrash metalové německé sqaudry bojovitý Sodom už poslouchám nějaký ten pátek a pouze jednou jsem je měl tu čest vidět na Litoměřickém Dynamu, kde mě zklamali. Stačilo, aby tlupa kolem Toma Angelrippera v závěru Josefovského ataku nezahrála klasické šlágry z nepřekonatelného „Agent Orange“ a byl bych podruhé zklamán. Novější tvorba Sodom je ucházející, ale tenhle bojový plyn mě zasáhl hluboko pod kůži (zazněly „Ausgebombt“, „Remember The Fallen“). Poslední pecku jako tradičně Sodom vystřihli „Bombenhagel“ z též výborné fošny „Persecution Mania“.
Na Arch Enemy byl nával ještě větší než v předešlý den na Cradle Of Filth. Musel jsem celý set shlédnout a kochat se hrubým zpěvem i vnadami blonďaté ďáblice Angely Gossow na obrazovce. Sakra není to ono jako stát pod pódiem a hltat pohledem prstokladové umění bratrů Amottů a nechávat se tříštit decibely melodického death metalu výborné švédské kvality. Částečnou útěchou budiž vystřižení mého oblíbeného hitu „Dead Eyes See No Future“.
Hned na první pohled do programu sobotního večera na mě newyorští hácéčka Agnostic Front působili mezi metalovými kapelami jako pěst na oko. Ale konalo se příjemné překvapení – takhle energií nabitý set mohlo závidět nemálo kapel letošního Brutálu a uznávám, že zde měli své zasloužené místo. Už loňská výborná deska „Warriors“ mě mohla varovat, abych Agnostiky nepodceňoval.
Kapelu mého srdce Paradise Lost jsem si musel vychutnat pořádně zblízka, proto nezbývalo než opustit Agnostic Front a doposlouchat je z dálky. Prodral jsem se řádně vpřed u druhé scény a byl jsem spokojen. Konečně jsem viděl Paradise Lost naživo po mnoha letech aktivního poslechu. I přes hodně negativních ohlasů na webzinech a fórech k předvedenému výkonu, hlavně vytýkající falešný či unavený zpěv Nicka Holmese, já sám byl velice spokojen a doufám, že ještě spatřím Paradise Lost na jejich samostatné šňůře a řádně si je nechám proletět skrze mozek. Z Brutálového playlistu odehráli hoši větší počet skladeb z poslední fošny „In Requiem“ pak po písni ze „Symbol Of Life“, dvě z „One Second“, „Draconian Times“, „Icon“ a dokonce boží song „Pity The Sadness“ ze stařičké desky „Shades Of God“. Závěrečným mým oblíbeným songem „Say Just Words“ se rozloučili. Ať si píše a říká kdo chce co chce, mě se Paradise Lost líbili…
Legenda grind coru liverpoolští Carcass po více jak deseti letech obnovili činnost a já si je mohl již podruhé v životě vyslechnout a nasát medicínsko-patologickou řezničinu. Pánové Jeff Walker, Michael Amott, Billy Steer a za nemocného Jacka Owena (Jeff vyzval během setu Jacka a ten se přišel s fanoušky krátce pozdravit) zaskočivší Daniel Erlandsson rozehráli odzbrojující set hodný legend krvavé velikosti. Nejvíce písní zahráli Carcass z alba „Heartwork“, po jedné skladbě z poslední desky „Swansong“ vydané před dlouhými dvanácti léty. Pánové nezapomněli na staré grindcorové nakládačky z alb „Reek Of Putrefaction“, „Symphonies Of Sickness“ a geniální song „Corporal Jigsore Quandary“ z přelomové fošny „Necroticism – Descanting The Insalubrious“. Nevím co dodat a jak popsat vystoupení těhle bohů snad, že tenhle reunion má sílu orkánu a nakopává zadnice všem metal corovým, black metalovým a jiným zajídajícím se záplavovitým módním trendům. Výborné, energické, šťavnaté – Carcass už před dlouhými lety zabodli rezavý skalpel do mého metalového srdce a nikdy se zhoubné infekce nezbavím a ponesu si jí až do hrobu šest stop pod zem…
Slyšet Six Feet Under po Carcass bylo utrpením. Miluji jejich valivý death metal s brutálním chroptěním ujetého Chrise Burnese a za normálních okolností bych si rád Six Feet Under vychutnal, ale toho nedělního rána jsem měl mysl zastřenou a tělo začalo vypovídat službu. Vydržel jsem poslouchat pouze několik málo písní, nadělal pár fotek a odpotácel se do stanu. V promokralém a chladném stanu jsem při marných pokusech o spánek slyšel poslední kapelu Brutal Assaultu 2008 Esoteric pocházející ze spojeného království.
Teď při psaní reportu poslouchám Esoteric na jejich myspace profilu a hudba zdá se hodně ponurá, teskná a dost funerálně pomalá. Hodně zajímavé, ale spíše určené někam do malého klubu s podporou stylové hry světel. Po Esoteric jako překvapení a závěrečný bonbónek vystoupila pekelná šou lidí zabývajících se tuněním svých těl různými nechutnostmi. Před fesťákem jsem brouzdal po jejich webu, sčíhnul pár fotek a věděl jsem, že to tfuj není nic pro mě…
Tak to je celá, na mé poměry předlouhá, reportáž z třináctého ročníku Brutal Assaultu viděná mýma očima a slyšená mojima ušima.
Na závěr ještě malé shrnutí…
Výborné na celém festivalu bylo jednoznačně obsazení kapel, které troufám si tvrdit, bylo nejlepší z celého českého letního festivalového tetelení. Určitě výborné bylo použití dvou pódií s velkoplošnou projekcí mezi nimi. Zároveň to byla i velká slabina. Vystupování kapel rychle odsýpalo a nebyl čas na vydechnutí. Pokud jsem měl potřebu zahnat hlad, žízeň nebo jen tak cournout po stánkách s metalovým zbožím (plac se nacházel dost daleko od pódií) musel jsem obětovat některou z kapel. S tím souviselo i špatné deštivé počasí a tím i nemožnost jen tak posedět na zemi a nabrat sil. Odpočinková zóna s lavicemi byla také nechutně vzdálená. Dobrý byl nápad se stanem, ve kterém se promítali klasické horrorové dílka. Na druhou stranu jsem přišel za muzikou…
Taky mě vadil větší počet lidí (prý 12.000 hlav) a tím i nemožnost na některé kapely se dostat vyfotit si je zblízka. Focení vadili i přítomní kameramani pletoucí se do záběrů. Vrcholem byla od druhého dne kamera umístěná na vysutém rameni a hlavně ten příšerný déšť. Organizátorům bych snad ani nic moc nevytýkal. Toi-toiky jsem radši nepoužil kvůli pudu sebezáchovy ani jednou, systém žetonů místo peněz je perfektní, tedy až na předražené jídlo a pití. Na příště snad jen přidat více parkovacích míst v okolí pevnosti.
A teď jen otázka zda se příští rok vydat na Brutal Assault č. 14? Cítím, že tenhle přerostlý festival už není tím, co mě láká. Radši bych nějaký menší a lépe si kapelky pěkně zblízka vychutnat. Ale co, čert nikdy nespí a satanklaus číhá všude kolem…