Původně jsem letos na festival nechtěl jet i přes hodně nabušený seznam vystupujících kapel, ale má přítelkyně mě obdarovala vstupenkou k mým x-tým narozeninám. Na cestu jsme vyrazili s celou rodinou (včetně dvou dětí) v den konání Brutalu, tedy ve čtvrtek ráno. Cesta proběhla velmi hladce a po 13 hodině jsme se v Jaroměři z auta kochali pohledem na tlupy černě oděných fanoušků tvrdé hudby v různém stádiu střízlivosti.
Každý travnatý plácek v Jaroměři byl obsazen stany, o Josefově ani nemluvě. Stany byly rozesety po Josefově na všech nemožných, mnohdy nedůstojných místech. Divím se, že místní policie byla tak hodně tolerantní. Hledat flek na zaparkování byl téměř nadlidský výkon vzhledem k zákazu parkování v kempu.
První kempovací louka byla beznadějně zaplněná stany. Museli jsme urazit velkou štreku na druhý plácek, na bývalý tankodrom. Tomu odpovídal i neupravený brutální povrch plný vyježděných brázd a kamennitý povrch. Ale asi po hodinovém pokusu vztyčit stan se štěstí usmálo a stan už majestátně stál připraven v noci ochránit moji věkem zdevastovanou tělesnou schránku.
Den první – čtvrtek 14. srpna
Do areálu Josefovské pevnosti jsem se dostal až s dvouhodinovým zpožděním, pomáhal jsem mé rodině s ubytováním v nedaleké České Skalici a tímto prošvihl čtyři úvodní kapely. Německé death metalisty Suffocate Bastard, české zástupce stejné odnože Mindwork, řecké brutalisty Inveracity a konečně finské černokněžníky Gloomy Grim.
U vstupu vše (opentlování textilní vrácenkou, předání krásně vyvedeného programu s mapou areálu, cd kompilace a již tradičního ekopytle na neekologický odpad) proběhlo velice rychle, jen krátké zdržení nastalo při šacování securitní gorilou. Nelíbila se jí moje příruční svítilna, kterou považovala za obušek 🙂 Satanžel se problém s baterkou objevoval při každém vstupu do areálu, ale nehodlal jsem se baterky vzdát. Stanovil jsem si totiž nelehký úkol: vidět na Brutálu co nejvíce kapel a minimálně se ve stanu zdržovat (pouze na přespání) a mít vše nutné při sobě. A baterka je při kempování na tak velkém festivalu nutností. Pokud tedy není zrovna Váš úchylný cíl omylem skončit ve stanu ožralého poláka 🙂
Ale zpět k muzice…
Vyjevený z obrovského prostoru pevnosti a hustoty lidí na metr čtvereční jsem stanul u Obscure stage v momentě poslední písně běloruských Rasta. Před dvěma lety se mi ve Svojšicích Rasta líbila a nejinak tomu bylo i letos. Pěkný moderní death metal oživený klávesovými industriálními samply. Bělorusové se rozloučili a o pár kroků na vedlejším Nosferatu stage ihned začali běsnit maltéžští brutální rytíři Beheaded. Tenhle běs mě nechal chladným. Monotónní nářez s prasečím rykotem mě fakt nebere. Následující italští Sadist už byli o dost poslouchatelnější. Technicky skvěle zaranžovaný death metal okořeněný klávesami byl v podání Sadist lékem po předešlém prasopalu.
Na druhém pódiu se strhla patologická rubanice švédských General Surgery. Ti se přiřítili v bílých pláštích potřísněných krví. Krev měli i pomatlanou po těle, ale ta jim nebránila do nás napustit grind core ve stylu legendárních Carcass z období alb „Reek Of Putrefaction“ a „Symphonies Of Sickness“. Naštěstí General Surgery nejsou pouhou kopií Carcass a přidávají do grind corového výplachu i své vlastní know-how. Mučící žízeň mě donutila přes půlhodky strávit ve frontě na výměnu peněz za žetony a sledovat patology na obří obrazovce chytře umístěnou mezi dvěma pódii.
Po grind corovém výplachu jsem se velice těšil a taky vychutnal kapelu kytaristy Martina Schirence (ex-Pungent Stench) Hollenthon. Na CD mě moc nechytli, ale tady na Brutálu to bylo o 100% lepší. Death metal protknutý symfoňákem a skvělými sbory s výbornými kytarami. Fakt mňamka.
Další pecka Samael. Co dodat k těmhle elektro-darkmetalovým švýcarským novátorům? Pro má ouška a metalové srdíčko byla tahle nikam nepospíchající přemýšlivá muzika jedinečný, nádherný emocemi sršící zážitek.
Trošku slabší byli po Samael vystupující řekové Septicflesh. Hráli death metal prokládaný symfoňákem ve středním tempu. Poslouchat se Septicflesh dají, ale pro mě osobně zklamání a celé vystoupení jsem odzíval. Spravit chuť mi přijeli zástupci kdysi proslulé Bay Area, líhně kvalitních thrash nášlehů, amíci Exodus. Od nich jsem nic nečekal a oni mě uhodili přímo do xichtu pořádně našláplým, energickým, prostě skvělým thrash metalem. Exodus = jednoznačně nejpříjemnější překvapení letošního Brutálu. Smekám před metalovými kmety … Odezva publika byla též neméně energická a lidi začali pořádně pařit.
Finští metalisti Finntroll mě taky chytli za správnou strunu. Veselé vystoupení metalové party protknuté finským folklórem s blackovým jekotem mě nechalo zapomenout na hudebně podobnou, dnes stagnující partu Korpiklaani. Pokud si budu chtít v budoucnu zaskotačit tak jedině s Finntroll. Na předloňském Brutal Assaultu jsem norské blackouše Mayhem vynechal. Letos jsem je povinně musel vyslechnout. Smutně dodávám, že po hudební stránce mě Mayhem neuchvátili. Snad jen pobíhání zpěváka Atilly se smyčkou kolem krku bylo stejně zábavné jako pomalované maškary pod pódiem.
Další a už předposlední kapelou čtvrtečního večera byli holandští Textures. Ty jsem viděl již po třetí naživo a konečně se mi zalíbili. Jejich moderní progresivní metálek vyžaduje více poslechů, než se jim přijde na chuť. Nelze než s pochvalými ódami v odb(p)orném tisku souhlasit.
Kolem a okolo půldruhé ráno už jsem cítil nesnesitelnou bolest mých plochých nohou a křečových žil. Proto jsem vyslechl jen 3 až 4 písně posledních sranda disharmoniků Harmony Bay tvořených pouze dvěma individui. Popsat se muzika Harmony Bay opravdu nedá. Je to pouliční směska všeho možného včetně různých i mimotělních pazvuků.
Kolem druhé hodiny ranní jsem ve stanu složil hlavu na bombra a snažil se usnout. Bohužel spát se nechtělo sousedům z bývalého bratrského slovenského státu a já byl nucen vyslechnout si jejich první sexuální zážitky. Včetně výlevu a odtajnění trampot mladíka s 23 centimetrovým pinďourem a neobvykle rostlým žaludem 😆